Václav Ptáček se narodil 8. září 1930 v Novém Jičíně do hudebně založené rodiny. Společně s bratrem Jiřím a sestrou Ludmilou byl od útlého dětství veden k hudbě. Již v pěti letech začal navštěvovat soukromý hudební ústav Ludvíka Calábka, kde se tři roky učil hře na housle. Hudba se tak stala přirozenou součástí jeho života.
V roce 1938 se rodina z důvodu okupace a zabrání Sudet přestěhovala do Napajedel. Václav zde navštěvoval obecnou školu a později pokračoval na církevním gymnáziu salesiánů ve Fryštáku. Zde se začal více profilovat jako hudebník – studoval hru na varhany u Petra Götze, věnoval se hře na housle a zpíval ve sboru. Roku 1942 byla škola uzavřena nacisty a Ptáček pokračoval ve vzdělání na měšťanské škole ve Dvorku u Přibyslavi. Základní vzdělání dokončil v těžkých válečných letech.
Po skončení války v roce 1945 se rodina vrátila zpět do Nového Jičína. Václav nastoupil na státní reálné gymnázium a zároveň pokračoval v hudebním vzdělání na Městské hudební škole, kde studoval hru na klavír, skladbu a dirigování. Už v patnácti letech se stal korepetitorem tanečního oddělení hudební školy, později i pěveckého sboru při gymnáziu. Přestože v roce 1948 čelil kvůli politickému klimatu vážné hrozbě, že nebude připuštěn k maturitě, maturitu nakonec úspěšně složil.
Studia a hudební růst
Vysokoškolská studia zahájil na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde studoval český jazyk a hudební výchovu. V roce 1949 navázal spolupráci s Brněnským dětským sborem Františka Lýska, která trvala až do roku 1952 a měla pro jeho další sbormistrovskou dráhu zásadní význam.
Během vojenské služby (1952–1954) se uplatnil také jako hudebník – založil dvě hudební tělesa a působil v dalších dvou. Po návratu do Nového Jičína začal učit na Třetí osmileté střední škole v Šenově u Nového Jičína. V tomto období také vstoupil do smíšeného pěveckého sboru Ondráš, kde působil jako zpěvák, klavírista a zástupce sbormistra až do roku 1972.
Mezi lety 1954–1960 sbíral sbormistrovské zkušenosti také v okresním Pěveckém sboru novojických učitelů. V letech 1960–1963 pak působil jako učitel na Druhé osmileté střední škole v Novém Jičíně a zároveň si rozšiřoval hudební vzdělání studiem hry na klavír na ostravské konzervatoři.
Pedagog a sbormistr
Nejdelší období své pedagogické dráhy strávil v letech 1963–1984 na Střední pedagogické škole v Novém Jičíně, kde připravil ke sborovému zpěvu mnoho mladých lidí, budoucích učitelů a sbormistrů. V letech 1964–1969 si doplnil své vysokoškolské vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde vystudoval hudební výchovu, sólový zpěv a sólový klavír.
Po zrušení pedagogické školy v roce 1984 přešel na Lidovou školu umění v Novém Jičíně, kde zastával funkci zástupce ředitele až do roku 1990. Poté odešel do důchodu, avšak hudbě se věnoval i nadále, s neztenčeným nadšením a oddaností.
Velmi blízký vztah měl k osobnostem českého sbormistrovství – obdivoval Milana Uherka z Liberce, znal se osobně s Antonínem Tučapským, s nímž i spolupracoval na novojičínské „pedagožce“, a velmi si vážil také Lumíra Pivovarského.
Zakladatel Ondrášku
Rok 1967 se stal zlomovým bodem jeho života. Václav Ptáček založil dětský pěvecký sbor Ondrášek Nový Jičín, který vedl až do roku 1992. Sbor se pod jeho vedením rozrostl v respektované těleso, známé precizností projevu, výrazovou kulturou a vysoce kvalitní dramaturgií. Ptáček uplatňoval ve výuce prvky Orffovy metody, důsledně trval na znalosti not, správném dýchání, výslovnosti, rytmice a přirozeném pohybu. Každý hlas nacvičoval zvlášť a spojoval je teprve tehdy, kdy si byl jistý, že každý zpěvák zvládá svůj part.
Bývalý dirigent Ondrášku Josef Zajíček na něj vzpomíná takto:
„Ve zkouškách byl velmi disciplinovaný, pozorný, neušla mu žádná chybička. Vedl děti k morálce a přesnosti, byl náročný, ale férový. Dokázal být tvrdý, ale zároveň jsme mu naprosto důvěřovali. Miloval jazz a swing, které se promítaly i do jeho tvorby – klasika pro něj byla až druhotná.“
Tvorba
Václav Ptáček byl autorem i upravovatelem rozsáhlého množství skladeb. Jeho kompoziční činnost můžeme rozdělit do dvou období – první spadá do let 1963–1984, kdy tvořil například pro televizní pořady pro děti („V pohádce šaška Bumbáce“, „Z malované truhly“, „Co nevěděl Archimédes“). Druhé období pak zahrnuje léta 1990–2011, kdy se intenzivně věnoval úpravám lidových písní a komponování pro dětské i smíšené sbory.
Mezi jeho nejznámější úpravy patří „Mikulecké pole“, „Zarůstaj mi chodníčku“ či „Okolo mlýna“. Neoficiální hymnou Ondrášku se stala jeho úprava písně „Pod našima vršíčkama“ z roku 1967.
Z duchovní tvorby je nejvýznamnější skladba „Ave Maria“ (2002) a především „Pater Noster“ (2011), jeho poslední dokončené dílo pro čtyři ženské hlasy. Tato skladba zazněla premiérově na jeho pohřbu.
Pro přípravná oddělení napsal cyklus „Sluníčko zpívá“ – 18 písní s doprovodem klavíru, flétny, kontrabasu a orffovských nástrojů. Tento cyklus byl dvakrát vydán a vyšel také na gramodesce. Jeho styl byl charakteristický hudebním vtipem, invencí a výraznou instrumentací.
Ocenění a odkaz
Za svou celoživotní práci obdržel v roce 1987 Zlatý odznak Unie českých pěveckých sborů a v roce 2000 Cenu Františka Lýska. K jeho 80. narozeninám se v Beskydském divadle konal slavnostní večer „Pocta Václavu Ptáčkovi“, na kterém vystoupilo více než 300 účinkujících – včetně všech složek sboru Ondrášek, sboru Puellae et Pueri, orchestru ZUŠ, smíšeného sboru Ondráš, souboru Javorník i sextetu Pohoda. Program byl složen výhradně z Ptáčkovy tvorby.
Zemřel 18. listopadu 2011 v Novém Jičíně ve věku 81 let. Jeho stopa je nesmazatelná – v dětských hlasech, které vedl, ve sborech, které inspiroval, a ve skladbách, které dál znějí.
